Drama po přistání v Paříži a přílet do naší zimní vlasti

V noci po douškách vína se mi příjemně usínalo, ráno okolo půl 6 ze sna o létání se probouzím, pouštím si hudbu a čtu mou poutavou knížku „Vítr dálek“. Před přistáním se nejdříve posilňujeme snídaní a připravujeme se na rychlý přestup do dalšího letadla. Koly letadla jsme se pařížské země dotkly tři minuty před půl sedmou. Šance chytnout další let v 7:15 byla reálná, jelikož jsme s Denisem a Petrou seděli vzadu, museli jsme čtvrt hodiny čekat než ty, co byli v přední části trupu letadla, vystoupili. Hned po opuštění letadla všichni utíkáme leč nám naše síly stačily. Dlouhý běh trvající snad deset minut, rychlá kontrola u celní brány a následný skok do letadla na poslední chvíli, kdy cedule s číslem našeho odletu oznámila dvěma slovy „Gate closed“. Naštěstí Šnajby s Kačkou, co byli napřed, oznámili letuškám, kteří se starali o vstup pasažérů do letadla, aby na nás chvíli počkali. Když čtečka kódu zaznamenala číslo naší letenky, automaticky se spojila se systémem pro odbavování zavazadel. Sabča, která šla poslední za námi, nám oznámila, že letí jiným letadlem o něco později. Hned při vstupu do letadla si všímám u první řady francouzského herce Gerarda Depardieua, který byl na cestě do Prahy na natáčení filmu „Muž, který se směje“, jehož scénář vznikl podle slavné předlohy, románu Victora Huga. Jaké překvapení bylo, že si ho ostatní v rychlém sledu události ani nevšimli. Během hledání místa sedačky nastal chaos, jaký si nepamatuji. Jelikož některé sedačky byly obsazené, zkusili jsme si přisednout co nejblíž herce v business třídě. Po chvilce zmatku s cestujícími a kontrole našich letenek od letušek jsme museli přesednout do zadní části letadla, jaká škoda. Kvůli nám musel být start odložen, protože naše batohy byly na cestě do letadla. O hodinu později, v 7:50, jsme se konečně odlepili od země. Když jsme byli ve vzduchu, Hanča nás spočítala a zjistila, že Zdeněk chybí, zmeškal vstupní prohlídku. Let trval jen krátce s krásným výhledem na východ slunce a s malým občerstvením. Letěli jsme nad mořem oblaků, krásně zbarvených do oranžova. V Německu kousek od Karlových Varů se mraky rozplynuly a z okna jsme spatřili nekonečnou pláň pouště, to se nám snad zdá nebo co to je? S Pavlem a Lubošem se nad zemí pokrytou sněhovou přikrývkou jen smějeme. Už jsme si mysleli, že se do Afriky vracíme. Z dálky vidím hrad Křivoklát, řeku Berounku a kraj Prahy. Okolo deváté hodiny dosedáme na naši matičku českou, venku je krásně slunečno a zima okolo -8°C. Někteří vystupujeme méně oblečeni, Pavel v šortkách a sandálech. Po vyzvednutí batohů, naštěstí všechny dorazily v pořádku, a rozloučení s některými, se s Denisem a Petrou domlouvám, že je odvezu do Berouna. Hance jsem slíbil, že až její táta Zděněk doletí odpoledne do Prahy, pomůžu mu uschovat jeho batoh. Po vyzvednutí klíče od auta v mé kanceláři budovy řídící věže, pár kroků od terminálu 2 vezu Denise a Petru do vesnice Hýskov vedle Berouna. Po pozvání na kafe s česrtvým chlebem a klobásou mířím do Velkých Přílep. Po vybalení věcí, osprchování se a hození špinavého prádla do pračky narychlo prohlížím svoje fotky a videa. Okolo čtrnácté hodiny se dozvídám, že letadlo se Zděnkem má hodinu zpoždění. Okolo půl 4 ho potkávám, jako vždy usměvavého, beru jeho batoh a po rozloučení s ním jedu domů si odpočinout. To byl ale dneska zajímavý den, po tolika krásných zážitcích v krásné a nespoutané africké divočině budeme mít po dlouhé zimní večery na co vzpomínat...

Na závěr jedno motto:

„Po všechny dny ať vám jen štěstí kvete a vaše noci nechť jsou plné snění; ať vám ty sny, až procitnete, přinesou kouzlo, jaké jinde není. Kéž se splní všechny sny, co máte, ať na ně pak sladce vzpomínáte, nikdy nezapomenete.“