Když jsme v noci šli spát, netušili jsme, jak bude hudba dlouho hrát. Když jsme ulehli do postele s matrací, někteří se špunty do uší, cítili jsme chvění v rytmu řvoucí hudby. Půl hodiny se mi nedaří usnout, proto raději píšu článek z dnešního dne. Po půlnoci, k naší prosbě, najednou muzika utichla a v noci ticha jsme nezanedlouho unaveni usnuli. Ráno po probuzení chvíli dokončuji článek a po snídani se rozhoduji jet s Pavlem a Pavlou navštívit dominantu Kapského města, Stolovou horu vysokou 1086 m. Tato hora má velký podíl na tom, že Kapské město je jedním z nejmalebnějších měst na světě. Ti, co včera nebyli lítat, byli na hoře a výhled z ní se jim moc líbil. Ostatní se rozhodli se podívat do města, utratit zbylé peníze a užít trochu tepla před odletem do našeho kraje zahaleného do bílého hávu. Hanka s Jirkou nás odvážejí k dolní stanici lanovky, kde kupujeme lístky za 195R. Po zelených svazích hory, které jsou zčásti pokryty různými křovinami, vede nespočet cestiček s různou obtížností. Jelikož máme do našeho odletu málo času, volíme rychlejší a snažší variantu, sedmiminutovou jízdu dlouhou 1244 m v kruhové gondole. Za jasného počasí je hora vidět až ze vzdálenosti 150 km a pro dávné námořníky byla výrazným navigačním bodem. V současné době je oblíbeným místem turistů, horolezců a rodinných pikniků. Jsou tu krásně upravené kamenné cestičky s bohatou faunou a flórou, odpočívadla s lavičkami a stoly. Z vrcholu je nádherný výhled na celé Kapské Město a jeho nádherné okolí, včetně mysu Dobré naděje. Město, resp. jeho část, se jmenuje City Bowl, z levé strany svírá Lví hlava (Lion Head), Signální hora (Signal Hill) a z pravé stany Ďáblův vrch (Devils Peak) a zepředu Atlantik. Nahoře foukal za krásného a jasného dne z moře příjemný chladivý vánek. Během chůze potkáváme jednoho pána, který nesl batoh s paraglidingovou výbavou a který se chystal sletět dolů až ke pláži. Po dvouhodinové procházce, focení a kochání okolí jsme lanovkou sjeli dolů, za největšího vedra jsme šli podél cesty do města na oběd. Pití, co jsme s sebou vzali nahoru, jsme vyprázdnili do dna, pomalu jsme žízní umírali a toužili zahnat flaškou chladivého piva. V jedné restauraci si hned objednáváme pivo, tentokrát jsem měl chuť na jehněčí maso s rýží, ve stínu stromů si odpočíváme a čekáme na poslední dlabenec před odletem. Pavel vypil flašku piva na jedno loknutí, alkohol v něm jakoby se vypařil neznámo kam, proto objednává další rundu. Během jídla se k nám přidává Kačka s doprovodem dvou dam, společně objednáváme milk shake, před čtvrtou hodinou Pavel za nás platí kartou. K bungalovu, kde máme své věci, si užíváme poslední procházku, v půl páté nás čeká minibus, který nás zaveze na letiště. Hanka, Jířa a Šnajby jeli napřed vrátit auta. Po naložení velkých batohů řidič zjistil, že se do auta všichni nevejdeme, proto volal dalšímu řidiči. Před pátou hodinou frčíme na letiště, naše letadlo do Paříže odlétá v 19:35. Ještě před odbavením jsme museli zvážit batohy nacpané pár láhví vína. Jelikož můj batoh s dvěma flaškami vína a skleničkou s olivami vážila 24.5kg, musel jsem všechny hygienické věci vyhodit včetně opalovacího krému. Po úspěšném boji ručička váhy se ustálila na číslici 23.2kg. Po vytištění palubní vstupenky odbavujeme batohy, jdeme k celní kontrole, před nástupem do letadla stihneme ještě utratit pár drobných za nějaký suvenýr. Letadlo letící do Paříže bylo stejně jako při příletu do JAR plně obsazené, během čekání na start stíhám ještě prosurfovat volné minuty. Po 3 týdnech používání internetu s tarifem 500MB zbýval na kreditu asi 80MB. Okolo půl osmé se od pilota dozvídáme, že start letadla se odkládá kvůli poruše na klimatizaci. Jsme napjatí, jak budeme dlouho čekat neb další letadlo z Paříže nám letí hned hodinu a půl po přistání. Přesně v 20:35 při západu slunce se naposledy s Afrikou loučíme a míříme na sever do Evropy. Let byl klidný, po vydatné večeři a zapíjení vína jsme s Lubošem, Vérčou, Sabčou, Šnajbym a Jírou v zadní části letadla uspořádali malé párty, s letuškami jsme trochu pokecali a vyžebrali nějaké pití. Požádali jsme jednu letušku, zdali by nás nepustili do kabiny vyhrazené pro piloty. Jak jsem předpokládal, z bezpečnostních důvodů vstup do útrob pilotní kabiny nebyl umožněn. Okolo druhé (jedné naší) hodiny jdeme každý ke své sedačce se na ranní přistání s přestupem do dalšího letadla trochu vyspat.
V noci po douškách vína se mi příjemně usínalo, ráno okolo půl 6 ze sna o létání se probouzím, pouštím si hudbu a čtu mou poutavou knížku „Vítr dálek“. Před přistáním se nejdříve posilňujeme snídaní a připravujeme se na rychlý přestup do dalšího letadla. Koly letadla jsme se pařížské země dotkly tři minuty před půl sedmou. Šance chytnout další let v 7:15 byla reálná, jelikož jsme s Denisem a Petrou seděli vzadu, museli jsme čtvrt hodiny čekat než ty, co byli v přední části trupu letadla, vystoupili. Hned po opuštění letadla všichni utíkáme leč nám naše síly stačily. Dlouhý běh trvající snad deset minut, rychlá kontrola u celní brány a následný skok do letadla na poslední chvíli, kdy cedule s číslem našeho odletu oznámila dvěma slovy „Gate closed“. Naštěstí Šnajby s Kačkou, co byli napřed, oznámili letuškám, kteří se starali o vstup pasažérů do letadla, aby na nás chvíli počkali. Když čtečka kódu zaznamenala číslo naší letenky, automaticky se spojila se systémem pro odbavování zavazadel. Sabča, která šla poslední za námi, nám oznámila, že letí jiným letadlem o něco později. Hned při vstupu do letadla si všímám u první řady francouzského herce Gerarda Depardieua, který byl na cestě do Prahy na natáčení filmu „Muž, který se směje“, jehož scénář vznikl podle slavné předlohy, románu Victora Huga. Jaké překvapení bylo, že si ho ostatní v rychlém sledu události ani nevšimli. Během hledání místa sedačky nastal chaos, jaký si nepamatuji. Jelikož některé sedačky byly obsazené, zkusili jsme si přisednout co nejblíž herce v business třídě. Po chvilce zmatku s cestujícími a kontrole našich letenek od letušek jsme museli přesednout do zadní části letadla, jaká škoda. Kvůli nám musel být start odložen, protože naše batohy byly na cestě do letadla. O hodinu později, v 7:50, jsme se konečně odlepili od země. Když jsme byli ve vzduchu, Hanča nás spočítala a zjistila, že Zdeněk chybí, zmeškal vstupní prohlídku. Let trval jen krátce s krásným výhledem na východ slunce a s malým občerstvením. Letěli jsme nad mořem oblaků, krásně zbarvených do oranžova. V Německu kousek od Karlových Varů se mraky rozplynuly a z okna jsme spatřili nekonečnou pláň pouště, to se nám snad zdá nebo co to je? S Pavlem a Lubošem se nad zemí pokrytou sněhovou přikrývkou jen smějeme. Už jsme si mysleli, že se do Afriky vracíme. Z dálky vidím hrad Křivoklát, řeku Berounku a kraj Prahy. Okolo deváté hodiny dosedáme na naši matičku českou, venku je krásně slunečno a zima okolo -8°C. Někteří vystupujeme méně oblečeni, Pavel v šortkách a sandálech. Po vyzvednutí batohů, naštěstí všechny dorazily v pořádku, a rozloučení s některými, se s Denisem a Petrou domlouvám, že je odvezu do Berouna. Hance jsem slíbil, že až její táta Zděněk doletí odpoledne do Prahy, pomůžu mu uschovat jeho batoh. Po vyzvednutí klíče od auta v mé kanceláři budovy řídící věže, pár kroků od terminálu 2 vezu Denise a Petru do vesnice Hýskov vedle Berouna. Po pozvání na kafe s česrtvým chlebem a klobásou mířím do Velkých Přílep. Po vybalení věcí, osprchování se a hození špinavého prádla do pračky narychlo prohlížím svoje fotky a videa. Okolo čtrnácté hodiny se dozvídám, že letadlo se Zděnkem má hodinu zpoždění. Okolo půl 4 ho potkávám, jako vždy usměvavého, beru jeho batoh a po rozloučení s ním jedu domů si odpočinout. To byl ale dneska zajímavý den, po tolika krásných zážitcích v krásné a nespoutané africké divočině budeme mít po dlouhé zimní večery na co vzpomínat...
