V noci po douškách vína se mi příjemně usínalo, ráno okolo půl 6 ze sna o létání se probouzím, pouštím si hudbu a čtu mou poutavou knížku „Vítr dálek“. Před přistáním se nejdříve posilňujeme snídaní a připravujeme se na rychlý přestup do dalšího letadla. Koly letadla jsme se pařížské země dotkly tři minuty před půl sedmou. Šance chytnout další let v 7:15 byla reálná, jelikož jsme s Denisem a Petrou seděli vzadu, museli jsme čtvrt hodiny čekat než ty, co byli v přední části trupu letadla, vystoupili. Hned po opuštění letadla všichni utíkáme leč nám naše síly stačily. Dlouhý běh trvající snad deset minut, rychlá kontrola u celní brány a následný skok do letadla na poslední chvíli, kdy cedule s číslem našeho odletu oznámila dvěma slovy „Gate closed“. Naštěstí Šnajby s Kačkou, co byli napřed, oznámili letuškám, kteří se starali o vstup pasažérů do letadla, aby na nás chvíli počkali. Když čtečka kódu zaznamenala číslo naší letenky, automaticky se spojila se systémem pro odbavování zavazadel. Sabča, která šla poslední za námi, nám oznámila, že letí jiným letadlem o něco později. Hned při vstupu do letadla si všímám u první řady francouzského herce Gerarda Depardieua, který byl na cestě do Prahy na natáčení filmu „Muž, který se směje“, jehož scénář vznikl podle slavné předlohy, románu Victora Huga. Jaké překvapení bylo, že si ho ostatní v rychlém sledu události ani nevšimli. Během hledání místa sedačky nastal chaos, jaký si nepamatuji. Jelikož některé sedačky byly obsazené, zkusili jsme si přisednout co nejblíž herce v business třídě. Po chvilce zmatku s cestujícími a kontrole našich letenek od letušek jsme museli přesednout do zadní části letadla, jaká škoda. Kvůli nám musel být start odložen, protože naše batohy byly na cestě do letadla. O hodinu později, v 7:50, jsme se konečně odlepili od země. Když jsme byli ve vzduchu, Hanča nás spočítala a zjistila, že Zdeněk chybí, zmeškal vstupní prohlídku. Let trval jen krátce s krásným výhledem na východ slunce a s malým občerstvením. Letěli jsme nad mořem oblaků, krásně zbarvených do oranžova. V Německu kousek od Karlových Varů se mraky rozplynuly a z okna jsme spatřili nekonečnou pláň pouště, to se nám snad zdá nebo co to je? S Pavlem a Lubošem se nad zemí pokrytou sněhovou přikrývkou jen smějeme. Už jsme si mysleli, že se do Afriky vracíme. Z dálky vidím hrad Křivoklát, řeku Berounku a kraj Prahy. Okolo deváté hodiny dosedáme na naši matičku českou, venku je krásně slunečno a zima okolo -8°C. Někteří vystupujeme méně oblečeni, Pavel v šortkách a sandálech. Po vyzvednutí batohů, naštěstí všechny dorazily v pořádku, a rozloučení s některými, se s Denisem a Petrou domlouvám, že je odvezu do Berouna. Hance jsem slíbil, že až její táta Zděněk doletí odpoledne do Prahy, pomůžu mu uschovat jeho batoh. Po vyzvednutí klíče od auta v mé kanceláři budovy řídící věže, pár kroků od terminálu 2 vezu Denise a Petru do vesnice Hýskov vedle Berouna. Po pozvání na kafe s česrtvým chlebem a klobásou mířím do Velkých Přílep. Po vybalení věcí, osprchování se a hození špinavého prádla do pračky narychlo prohlížím svoje fotky a videa. Okolo čtrnácté hodiny se dozvídám, že letadlo se Zděnkem má hodinu zpoždění. Okolo půl 4 ho potkávám, jako vždy usměvavého, beru jeho batoh a po rozloučení s ním jedu domů si odpočinout. To byl ale dneska zajímavý den, po tolika krásných zážitcích v krásné a nespoutané africké divočině budeme mít po dlouhé zimní večery na co vzpomínat...
Když jsme v noci šli spát, netušili jsme, jak bude hudba dlouho hrát. Když jsme ulehli do postele s matrací, někteří se špunty do uší, cítili jsme chvění v rytmu řvoucí hudby. Půl hodiny se mi nedaří usnout, proto raději píšu článek z dnešního dne. Po půlnoci, k naší prosbě, najednou muzika utichla a v noci ticha jsme nezanedlouho unaveni usnuli. Ráno po probuzení chvíli dokončuji článek a po snídani se rozhoduji jet s Pavlem a Pavlou navštívit dominantu Kapského města, Stolovou horu vysokou 1086 m. Tato hora má velký podíl na tom, že Kapské město je jedním z nejmalebnějších měst na světě. Ti, co včera nebyli lítat, byli na hoře a výhled z ní se jim moc líbil. Ostatní se rozhodli se podívat do města, utratit zbylé peníze a užít trochu tepla před odletem do našeho kraje zahaleného do bílého hávu. Hanka s Jirkou nás odvážejí k dolní stanici lanovky, kde kupujeme lístky za 195R. Po zelených svazích hory, které jsou zčásti pokryty různými křovinami, vede nespočet cestiček s různou obtížností. Jelikož máme do našeho odletu málo času, volíme rychlejší a snažší variantu, sedmiminutovou jízdu dlouhou 1244 m v kruhové gondole. Za jasného počasí je hora vidět až ze vzdálenosti 150 km a pro dávné námořníky byla výrazným navigačním bodem. V současné době je oblíbeným místem turistů, horolezců a rodinných pikniků. Jsou tu krásně upravené kamenné cestičky s bohatou faunou a flórou, odpočívadla s lavičkami a stoly. Z vrcholu je nádherný výhled na celé Kapské Město a jeho nádherné okolí, včetně mysu Dobré naděje. Město, resp. jeho část, se jmenuje City Bowl, z levé strany svírá Lví hlava (Lion Head), Signální hora (Signal Hill) a z pravé stany Ďáblův vrch (Devils Peak) a zepředu Atlantik. Nahoře foukal za krásného a jasného dne z moře příjemný chladivý vánek. Během chůze potkáváme jednoho pána, který nesl batoh s paraglidingovou výbavou a který se chystal sletět dolů až ke pláži. Po dvouhodinové procházce, focení a kochání okolí jsme lanovkou sjeli dolů, za největšího vedra jsme šli podél cesty do města na oběd. Pití, co jsme s sebou vzali nahoru, jsme vyprázdnili do dna, pomalu jsme žízní umírali a toužili zahnat flaškou chladivého piva. V jedné restauraci si hned objednáváme pivo, tentokrát jsem měl chuť na jehněčí maso s rýží, ve stínu stromů si odpočíváme a čekáme na poslední dlabenec před odletem. Pavel vypil flašku piva na jedno loknutí, alkohol v něm jakoby se vypařil neznámo kam, proto objednává další rundu. Během jídla se k nám přidává Kačka s doprovodem dvou dam, společně objednáváme milk shake, před čtvrtou hodinou Pavel za nás platí kartou. K bungalovu, kde máme své věci, si užíváme poslední procházku, v půl páté nás čeká minibus, který nás zaveze na letiště. Hanka, Jířa a Šnajby jeli napřed vrátit auta. Po naložení velkých batohů řidič zjistil, že se do auta všichni nevejdeme, proto volal dalšímu řidiči. Před pátou hodinou frčíme na letiště, naše letadlo do Paříže odlétá v 19:35. Ještě před odbavením jsme museli zvážit batohy nacpané pár láhví vína. Jelikož můj batoh s dvěma flaškami vína a skleničkou s olivami vážila 24.5kg, musel jsem všechny hygienické věci vyhodit včetně opalovacího krému. Po úspěšném boji ručička váhy se ustálila na číslici 23.2kg. Po vytištění palubní vstupenky odbavujeme batohy, jdeme k celní kontrole, před nástupem do letadla stihneme ještě utratit pár drobných za nějaký suvenýr. Letadlo letící do Paříže bylo stejně jako při příletu do JAR plně obsazené, během čekání na start stíhám ještě prosurfovat volné minuty. Po 3 týdnech používání internetu s tarifem 500MB zbýval na kreditu asi 80MB. Okolo půl osmé se od pilota dozvídáme, že start letadla se odkládá kvůli poruše na klimatizaci. Jsme napjatí, jak budeme dlouho čekat neb další letadlo z Paříže nám letí hned hodinu a půl po přistání. Přesně v 20:35 při západu slunce se naposledy s Afrikou loučíme a míříme na sever do Evropy. Let byl klidný, po vydatné večeři a zapíjení vína jsme s Lubošem, Vérčou, Sabčou, Šnajbym a Jírou v zadní části letadla uspořádali malé párty, s letuškami jsme trochu pokecali a vyžebrali nějaké pití. Požádali jsme jednu letušku, zdali by nás nepustili do kabiny vyhrazené pro piloty. Jak jsem předpokládal, z bezpečnostních důvodů vstup do útrob pilotní kabiny nebyl umožněn. Okolo druhé (jedné naší) hodiny jdeme každý ke své sedačce se na ranní přistání s přestupem do dalšího letadla trochu vyspat.
Časné ranní sluneční paprsky nás příjemně probudily do dalšího nového a krásného dne, spánek pod širým nebem a v přírodě byl nejkrásnějším závěrem před odjezdem do města. Než jsem napočítal hvězdy, hned jsem usnul a spal jako dudek. Po snídani a balení věcí první skupina odjíždí do Kapského města a my (Kájík, Jirka, Zdeněk, Hanka, Věrka, Sabča, Pavel, Pavla) jedeme ke startovišti si užít poslední den létáním. Nejdříve se jedeme podívat k druhé startovačce, která je o něco výše než ta první. Protože foukal slabý vánek, raději jsme odstartovali z prvního startoviště. První let s Verčou a Pavlem byl krátký, napodruhé jsme chytili správný vítr do plachet. Během letu podél hřebene na sever potkávám Hanku, poprvé spolu letíme vstříc novým zážitkům, hledat nové výzvy, učit se a zdokonalovat svůj um. Cestou potkávám i Pavla, asi po půl hodině si všímám Hanky, která se chystala na přistání. Jak jsem se později dozvěděl, bylo jí špatně od žaludku. Zanedlouho také pomalu ztrácím svou výšku, ještě pár minut bojuji s hledáním termiky, chvíli stoupám a klesám. Jelikož jsem nízko nad zemí, přestávám se točit a raději nechávám rezervu na přistání. Po přeletu nad drátem elektrického vedení a jezírka přistávám na pastvinu poblíž cesty. Po balení křídla a sedačky v nesnesitelném horku přijíždí naše auto. Poslední let byl krásným závěrem dnešního dne, ani jsem netušil, kolik jsem se toho během těchto dnů naučil a získal nové poznatky v termickém létání. Cestou zpět vyzvedáváme Sabču a Věrku, kteří z pastviny přišli s doprovodem dvou malých afrických kluků. Dle informace od Věrky byli afričani v pohodě, nejenom pomáhali z křídla odstraňovat malé kousky větviček, ale také se učili složit křídlo. U přistávačky se potkáme s ostatními a společně míříme směrem do Porterville na nákup pití a zmrzliny. Okolo třetí hodiny vyrážíme do města se ubytovat v pokojích nad diskotékou (za 80R). Od Michala se dozvídáme, že tento víkend se koná nějaký koňský festival. Dvě hodiny bloudili centrem a hledali levné ubytování, které bylo většinou zaplněné. Po vybalení věcí se jedeme podívat na pláž se vykoupat. Jaké překvapení bylo, když jsme smočili nohy do ledové vody atlantického oceánu. Původně jsem plavání vzdal, ale nakonec kluci, Michal s Jirkou, mě chytli a násilím hodili do vody. Takový šok jsem dlouho nezažil, aspoň malá příprava na návrat do krušné zimy. Po pořízení pár fotek a krátké procházce po pláži se vracíme zpět. Dodávkou projíždíme křížem krážem velké město s vysokými budovami a různými památkami. Večer se naplno rozjela diskotéka, podlaha duněla rachotem a zvuky se linuly do našich uší. Jsme zvědavi, jak se na zítřejší odlet vyspíme. Někteří šli do rušného města, kde večer nebývá moc bezpečno, se navečeřet. Ostatní včetně mne si děláme večeři z našich posledních zásob, společně si prohlížíme fotky, domlouváme se na způsob výměny fotek a probíráme rekapitulaci naše dovolené. Okolo půlnoci, ještě za rachotu diskotéky, jdeme na kutě zkusit přežít bezesnou noc.
Ráno se budíme natěšení na nový den plný sluníčka a létání. Po snídani s tousty obalenými vajíčkem a douškem čaje, balíme a jedeme do města natankovat benzín, při cestě stíhám dopsat svůj každodenní blog rychlým tempem. U bungalovu stranou od města je slabý signál, proto při čekání na placení u pumpy zkouším poslat blog s dvěma fotky. Po úspěšném odeslání článku míříme ke stejnému startovišti jako včera, cestou vzhůru obdivujeme nádherný výhled na rozlehlé a vyprahlé pláně, sem tam nějaké farmy roztroušené na několika místech pastviny. Protože včera jsem nestihl fotit a jelikož po příjezdu ke startovišti fouká jemný vánek, vytahuji z batohu foťák a jdu hledat vhodné místo k pořízení panorámat. Všichni se připravujeme a ve správnou chvíli letíme, při slabém větru pomalu vyklesáváme rovnou k přistávačce. Po sbalení jedeme hned dvěma auty nahoru, po cestě si všímáme ostatních ve vzduchu, kteří už pomalu stoupají, vítr konečně nabral správnou notu. Při pomyšlení na let se silným stoupavým proudem mé srdce bije horečně, všichni bez čekání připravujeme svou výbavu a řadíme se do fronty na start. Když jsem odstartoval, hned jsem vystřelil vzhůru jak z praku. Po 8 měsících od absolvování mého výcviku jsem ještě nepřekročil pomyslnou hranici 1km, ale nyní jsem stále točil ve stoupáku rychlostí 6m/s až do výšky 1471 m.n.m., kde stoupavý proud najednou utichl. Z krátkého sledu událostí jsem najednou začal vnímat jedinečný a krásný pohled do všech stran, snažil jsem se tyto vzácné chvíle prožívat co nejintenzívněji. V tuto chvíli jsem si vzpomněl na mé nejbližší a hlavně na tátu, který se na mě stále dívá seshora. Od dětství miloval letadla, určitě měl z mého počínání velkou radost. Také jsem si vzpomněl na mámu, která s velkou statečností sleduje můj blog a hlavně na mé instruktory, kteří mě pomohli s výcvikem paraglidingu. Během letu zkouším nastavit sedačku do nejoptimální polohy pro snadnější ovládání křídla a lepší výhled. Po pár minutách klesání jsem ztratil 300m výšky, hned mířím k hřebeni hledat další stoupavé proudy, konečně chytám dech a rychle vystřeluji nahoru, občas to se mnou hází jako na houpačce. Vítr se mnou zkouší mou nezdolnou vůli, vytrvalost a odhodlání pokračovat za svým snem. Tento proces se stoupáním a klesáním se opakuje několikrát, začínám se na to pomalu zvykat a učit se nové výzvě. Po půl hodině letu jsem byl od místa startu značně vzdálen, před sebou vidím Zdeňka (otec Hanky), který je o něco výš a pár pilotů z naší skupiny. Někteří už přistáli, nedaleko kravína a místa, kde cesta končí a kde jsme včera zapadli, raději otáčím kvůli nízké výšce. Na kopci se snažím nabrat potřebnou výšku pro přelet úseku bez silnice vzdálené asi 10km. Ve vzduchu potkávám Michala a Jirku, při pokusu přeletět ten zmiňovaný úsek jsem rychle vyklesal do 600 m.n.m. V tuto chvíli nezbývalo než se otočit a začít hledat místo na přistání, nad pastvinou jsem ucítil jemné škubnutí, zkouším ještě točit nahoru, bohužel jen krátce. Stoupáky na zemi bývají krátké a chaotické. Hned přistávám u farmy, trochu bokem kvůli ostnatému plotu. Dopad na zem byl trochu tvrdý, naštěstí jistí sedačka s chráničem a pevné boty. S radostí, že jsem na zemi, koukám na navigaci. Celkem jsem uletěl 27km za hodinu a sedm minut. V klidu balím křídlo, vedro k nesnesení, během čtvrt hodiny jsem vypil celou flašku vody. Při cestě okolo farmy a pole, kde probíhá sklizeň hroznového vína, zdravím afričany, kteří s úsměvem oplácí můj pozdrav. U plotu a silnice házím batoh přes ostnaté dráty a jdu ke křoví do stínu. Hance posílám krátkou zprávu včetně souřadnice polohy. Za chvíli dostávám od ní zpětnou vazbu, že pro mě přijede Petra. Během čekání pozoruji okolí a prohlížím úsek trasy mého letu. Asi za hodinu přijíždí naše auto, po naložení batohu míříme zpět k přistávačce, jelikož už čtvrtá hodina byla za námi, rozhodli jsme se jet k bungalovu si odpočinout. Zbytek dne jsme pozorovali přírodu, vařili, polehávali, četli knížky a pozorovali západ slunce. Pavel, Michal a Jirka jsou ještě pár hodin ve vzduchu, jim se podařilo vystoupat nad 2km, přeletěli na konec hřebene a zpět do Porterville pro pivo jako odměnu. Včera na briefingu jeden pán, co má na starost předpověď počasí a informace o létání, nám řekl, že kdo doletí do Porterville, dostane zdarma pivo. Jako obvykle večer si vyprávíme zážitky z dnešního dne, první jdu okolo desáté do hajan se na zítřejší psaní článku vyspat. Než jsem usnul, dostal jsem od mámy zprávu, že u nás doma v Čechách mrzne až na -14°C. Všem jsem tuto novinku oznámil, bylo jasné, že nikomu se nechtělo vrátit do vlasti. Nám se tu líbí, tak asi do jara tu zůstaneme :-)
Dnešní budíček byl nařízen okolo půl osmé, aby jsme stihli včas se nasnídat a být v 9h na briefingu (letová příprava). Ráno se budím o něco dříve kvůli každodennímu rituálu s blogem. Někdy k večeru bývám po náročném dni unaven nebo mírně pod vlivem alkoholu :-) Briefing začal až o půl hodiny později, dozvěděli jsme se všechno o počasí a vlivu termiky, nastudovali mapu a doslechli zajímavé rady pro bezpečný let. Pro dnešek nefouká optimální vítr (SW), trochu z boku, ale na start a létání to ještě jde. Okolo desáté balíme a vyrážíme na cestu do kopce ke startovišti, slunce pomalu začíná sílit, země pálit a stoupáky nabírat na síle. V dálce na nebi poletují hejno paraglidingstů snažící se stoupat svahováním či stoupáním v točící se termice. Na startu je nás hodně, každý připravuje svou výbavu a čeká ve frontě na start. Lubošův pokus o vzlet se nevydařil, škrtl si o zemi a lehce přistál mezi kameny, jen s malými povrchními odřeninami. Všichni jsme ve vzduchu, každý letí podle svého gusta. Můj let byl chaotický, občas jsem ve stoupáku nabral rychlost 3.3m/s, ale také hned vedle propadl hluboko. Hodně nás to házelo jako na houpačce, v takových podmínkách je to normální, musíme si na to zvykat a umět se s tím poprat. Podle Hanky, jak jsem se později dozvěděl, byly stoupáky nepravidelné, občas byly stočené a někdy utržené. Někteří, po marném zápase udržet se co nejdýl ve vzduchu, přistáli na přistávačce nebo kousek od ní. Při mém přistání jsem musel dávat pozor na ostnaté dráty plotu ohraničující pozemek pro pastvinu, dráty elektrického vedení a samozřejmě na zvířata. Přistál jsem kousek od jezírka u nějaké farmy nedaleko silnice, hned po přistání pozoruji okolí a snažím se co nejdříve sbalit. Hance posílám krátkou zprávu o úspěšném přistání s mou přibližnou polohou. S batohem jdu nahoru k ostnatnému plotu hned vedle silnice, můj pokus s přenášením batohu přes plot byl úspěšný, ale roztrhl jsem si triko, naštěstí bez jakékoliv škrábance. U silnice sedím na kameni ve stínu vysokých stromů a promítám zpětně můj rychlý sled událostí ve vzduchu. Po chvilce přijíždí auto ne naší skupiny, domlouváme se, že mě vezmou aspoň nahoru, kde je Hanka a někteří ostatní. Asi po pár kilometrech vidím naši dodávku a Hanku v ní. Hned ji zastavuji, od ní se dozvídám, že všichni kromě Michala už přistáli, většina na přistávačce a někteří podél cesty. První vyzvedáváme Denise, druhou Věru, která nejdále doletěla. Po 26 kilometrech prašná a pevná cesta u kravína končí, následuje cesta málo oježděná a nezpevněná. Zkoušíme pokračovat, zatím úspěšně až k napajedlu, kde cesta končí s hlubokým odvodnovacím kanálem. S nízkým podvozkem dodávky by jsme si sedli na břicho. Hanka zkouší s Věrou domlouvat pomocí vysílačky a z GPS souřadnice zjistit přesnou polohu. Zbývá ještě kilometr a půl, zbytek cesty musí Věra dojít sama po svých. S Denisem jdeme napřed k horizontu prozkoumat terén a najít Věru. V dálce vidíme vyprahlou krajinu, pár zvířat, krávy, koně a nějaké ptáky. Po půl hodině čekání spatřuji černou tečku blížící se k nám, Denis pomocí vysílačky potvrzuje, že nás už vidí. Jdu naproti, Denis zkouší s dodávkou jet po vrstevnici až na kopec k plotu. V polovině cesty potkávám Věru, beru od ní batoh a podél kraje pole se vracíme k autu. Zpáteční cesta se neobešla bez komplikací, třikrát jsme zapadli v písku, rukama jsme museli pod koly vyhrabat písek, podložit kameny a zkusit zatlačit, počtvrté jsme zapadli ještě v jemnějším písku, po několika marných pokusech s vytlačováním v úmorném vedru to vzdáváme. S Denisem jdeme napřed ke kravínu pro pomoc, po optání místních se nám daří sehnat traktůrka na odtažení. Vyprošťování dodávky byla otázka pár minut, všem se nám ulevilo. Okolo půl šesté, unaveni, špinaví, žízniví a hladoví se vracíme zpět k bungalovu si dát odpočinek. Dle tracklogu se Věra nechala větrem unášet 32km, je hrdinou dnešního dne :-) Po sprše, vyprání špinavého prádla se připravujeme na večerní grilování při západu slunce. Tato chvíle s večerním pozorováním nořícího se slunce do temnoty noci byla pro nás nezapomenutelná podívaná. Celou noc jsme jedli, pili, pozorovali noční oblohu posetou hvězdami a vyprávěli zážitky dnešního dne.
Včera, než jsme šli spát, jsme se dohodli, že vstaneme brzy v 6h. Ráno, když jsme se probouzeli, uslyšeli jsme bubnování padajících kapek, které znělo jak rychle hrající pochodová kapela. Říkal jsem si, to bude dneska asi neletový den. Všichni trochu rozčarováni jsme proto spali až do 9h, kdy déšť trochu ustával. Po snídani se rozhodujeme vyrazit na výlet, k vodopádu poblíž Tsitsikamma Falls Adventures. Pěší procházka podél potoka s bujnou vegetací rostlin a výhledem na malé kaskády vodopádů byla osvěžující pro našeho ducha. Po krátké vycházce a nákupu domácích sýrů jsme vyrazili dále na západ, u dálničního mostu nad kaňonem hlubokým 200 metrů jsme se stavili a pokochali neskutečným výhledem na panoráma. U parkoviště Michal s Jirkou se rozhodují zkusit si zaletět z kopce kousek odtud. Připojuji se také k nim, ostatní pokračovali na výlet. Jelikož cestu autem na startoviště kopce s převýšením 250 metrů jsme na mapě nenašli, rozhodli jsme se auto nechat u silnice kousek od přistávačky a vyrazit pěšky po silnici. Cesta vzhůru s batohem v zádech byla pro nás dobrodruhy lákavá, dala nám svým velkým převýšením docela zabrat. Šli jsme lesem, který voněl borovicí a kouzlem našeho domova, málem jsme zapomněli, že jsme v Africe. Při výstupu nahoru přes různé kamení jsem si vzpomněl na můj nedávný výstup na Matterhorn. Po hodině výstupu na kopec s nadmořskou výškou 490m se nám naskytla krásná podívaná na celý národní park. Po vybalení a přípravě křídla se domlouváme na podrobnosti počasí, způsobu startu a přistání. První startuji já na křížák, hned po opuštění země vystartuji vzhůru jako raketa rychlostí 2.5m/s, takový rychlý nášup jsem nečekal. Za pár sekund jsem byl ve výšce 600m, hned jsem použil krajní šňůry k zaklopení uší, abych dále nestoupal. Ve vzduchu čekám na ostatní, až vystartují. Společně letíme proti větru rychlostí 5-10km/h! Pro neznalé, pokud kluzák letí proti větru, bude jeho pohyb vzhledem k zemi zpomalen přesně o hodnotu rychlosti větru. Ve vzduchu máme pocit takový jakoby jsme stáli na místě. Ke zvýšení rychlosti musíme stále šlapat na speed. Společně jsme letěli půl hodiny jihovýchodním směrem, ve vzduchu se domlouváme, že proti silnému větru zkusíme přistát kousek od farmy, kde jsme ubytováni. První přistává Jirka, rovnou na pastviny kousek od stáda krav, druhý já a poslední Michal. Pro rychlé vyklesání k přistání jsme museli použít uši. Má premiéra s letem za neobvyklých podmínek se zkušenými profíky byla záživná, napínavá a hlavně poučující, trochu jsem měl strach, ale to k takovému adrenalinu patří. Důležité je mít strach, aby jsme si uvědomili i možnost nebezpečí a být stále ve střehu. Díky mému rozhodnutí letět s kluky se mi zvýšila motivace a odhodlání se učit novým výzvám. Po vzpamatování se z rychlých událostí pomalu balíme a jedeme k pobřeží, k místu, kde včera jsme končili u závory. Chceme se zeptat místních, zdali se dá sehnat povolení k vjezdu na přistávačku u písečné pláže. Úspěch s místními lidmi, ale pocházejícími z jiné země, pravděpodobně z Anglie, byl pozitivní, získali jsme kontakt na člověka, který nám pomůže s vyřizováním formalit ohledně povolení a informací o létání. Při návratu k farmě pořizuji pár fotek a raduji se z úspěšného závěru dne. Večer ochutnáváme červené víno a sýr ochucený pepřem, s výbornou náladou a debatováním o létání se těšíme na další nový den. Miluji takové spontánní dobrodružství!
Ráno moudřejší večera píši blog ze včerejšího dne, snažím se vybavit všechny zážitky, které samozřejmě po delší době rychle vyprchají. Po publikování článku a lehké snídani balíme na cestu zpět, asi 28km odtud, na pláž Beachview. Podle předpovědi na windguru má od poledne zesilovat jižní vítr na 6m/s. Když jsme dorazili na místo a vystoupili z auta, zaslechl jsem od Michala jeho slova „Vítr fouká jak velký kulový." Skutečně vál lehký vánek, pohled ze startoviště na pláž a širé moře nás donutil se zastavit a vnímat krásu země mnoha tváří. Najednou z hlubokého vnímání přítomnosti si všímám Hanky, která zahlédla v dálce na moři hejno skákajících delfínů. Jedinečnou podívanou a vzácnost, která se za život vyskytuje jen málokrát, se snažíme uchovat v hlavě a na kartu foťáku. Jirka rozbaluje své křídlo a čeká na příhodný vítr, po vzlétnutí nám bylo všem jasné, že za takového větru hned vyklesá k pláži. Rozhodujeme se vyčkat do poledne, zdali bude silnější vítr. Toto čekání využijeme na nabrání nových sil, procházení se po pláži, hledání mořských plodů, hraní frisby, koupání se a tak. V poledne sluníčko začíná čím dál více pálit, všichni doufáme v zlepšení povětrnostních podmínek. Po další hodině čekání se malinko rozfoukalo, ale po pár minutách se zase vrátilo do normálu. Okolo druhé hodiny to vzdáváme a balíme, jedeme se podívat kousek od Port Elizabeth, zdali tam nenajdeme něco zajímavého. Ani ne v polovině cesty zjišťujeme, že tu fouká více než na pláži. Denis s Petrou si teď vzpomněli, že zapomněli v apartmá bundu. Hanka ji s nimi jede zachránit. My s dvěma auty se přesouváme k restauraci na ice coffee a milk shake. Po osvěžení studeného nápoje se vracíme k pláži, aby jsme s podivem zjistili netypické chování počasí na neobvyklém místě. Počasí se zhoršilo, mraky pluly dost nízko jako kdyby jsme se ocitli v mlze. Byl nejvyšší čas přesunout se na západ hledat ubytování, odtud vzdálené asi 150km. V plánu jsme měli navštívit Dračí hory, které jsou vzdálené asi půl dne jízdy (přes 1200km), kvůli zhoršení počasí ve vnitrozemí a nedostatku času jsme neradi od toho upustili. Při cestě do Tsitsikamma obdivujeme hezké kopečky, které svým tvarem připomínají náš Říp. Na smluveném místě se setkáváme s Hankou a ostatními, po studování mapy jedna skupina jedou hledat ubytování a my se jedeme podívat odtud nedaleko na startoviště vzdálené asi 13km po prašné cestě. Opět nás čekal další lehký šok, asi kilometr od místa startu byla závora a cedule oznamující privátní pozemek. S chaotickou náladou se vracíme zpět se ubytovat v jedné ubytovně v zapadlé vesničce. V jednom pokoji, kde jsme s Lubošem, Věrou a Sabinou chtěli přespat, nesvítila lampa. Majitelka přinesla náhradní žárovku, při dohadovaní, kdo žárovku vymění, jsme ji nechtěně rozbili. Smůla, kdo ví, možná nám to přinese štěstí. Paní domácí nám s úsměvem donesla další novou. Luboš zkouší z lampy odšroubovat tu původní, jemu ani Jirkovi ani mě se to nedaří. Nakonec se přestěhujeme do jiného pokoje. Když jsem odnášel svoje věci, všiml jsem si jedné zvláštnosti s nefunkční zásuvkou, jal jsem podezření na vypnutou pojistku. Po sprše s chlorovanou vodou, lehké večeři a debatování o zítřejším plánu se jdeme na zítřek vyspat. Doufejme, že zítra vyjde počasí na létání!
Ráno jsme se po vydařeném výletu dobře a déle vyspali. Celou noc jsme měli puštěný větrák na stropě, na spaní velmi příjemná věc. Po ranní snídani z míchaných vajíček a toustového chleba jsme vyrazili na průzkum pláže nazvané Woody Cape Section. Je to dlouhý hřeben pokrytý jemným a zlatavým pískem. K pláži vede jen jedna cesta, která je zavřená závorou. Bylo nutné zajít do kanceláře a požádat o povolení k vjezdu do národního parku. Michal to vyjednal bez problému, cesta byla dlouhá asi kilometr a vedla podél řeky s výhledem na krásně běloucí duny. Po příjezdu na pláž, jsme auta nechali před plotem rezervace a šli jsme nalehko k moři, vzdálenému asi 500m, to omrknout. Foukal jižní vítr okolo 4 m/s, na létání to není, ale na trénink křižáku a vyblbnutí je toto místo úplně ideální. Jdeme zpět k autu pro výbavu, své křídlo si nechávám v autě a od kluků si půjčuji nový prototyp křídla značky UP, který bude zanedlouho v prodeji. Všichni natěšeni zkoušíme se s křídlem udržet na zemi co nejdéle. Bylo to prima a sranda, někteří fotili nebo si šli zaplavat. Tento výcvik byl pro nás, amatéry, velkým přínosem, mohli jsme vychytat své nedostatky, vypilovat techniku a um s ovládáním křídla při startu a udržení jej nad hlavou. Občas se dalo vzlétnout jen na pár metrů. Bylo příjemné chodit v písku bosí, ale zato nepříjemné běhat po drobných kamenech. Toto řádění jsme vydrželi do jedné hodiny, příjemně unaveni, zpocení a špinaví z válení se na písku jsme skočili rovnou do moře se osvěžit. Po sbalení věcí jsme šli zpět k autu. Na zpáteční cestě jsme se stavili v supermarketu na nákup jídla na oběd, večerní grilování a na ranní snídani. Po krátkém obědě jsme se rozhodli vyrazit na další dunu na druhé straně řeky, kde by se pravděpodobně dalo i létat. Podle navigace k duně vede jen jedna cesta. Co jsme ale vůbec netušili, byla soukromá a tudíž bohužel zavřená. Po dlouhém hledání další cesty v navigaci jsme to vzdali a vyrazili k ubytování, kde se rozhodneme co dále. Jelikož už bylo k páté hodině, nakonec jsme se rozhodli tu zůstat a trochu si odpočinout. Michal s Jirkou dostali nápad zapůjčit si od majitelky našeho apartmá dvoumístný kajak a s ním dojet na druhou stranu řeky na průzkum duny. Vrátili se po setmění se špatnou prognózou, na duně se nedá lítat kvůli prudkému srázu. Během grilování se rozhodujeme na zítřek vyrazit kousek zpět k místu, kde se dá na několika místech pořádně si zalítat. Kolem 11 hodiny večerní jsme ulehli do postele, někteří s pár modřinami :-)
